Nejkrásnější Déšť

Prší krásně, nebe změnilo se v konev plnou vláhy, všechny trable vedra pozbývají váhy, každá kapka je jak jedno slůvko básně. Všem záhy líp se dýchá, všechno kolem oči prostře si a září, rázem poznají se poctivci i lháři, kdo se naparuje, tomu zmokne pýcha. Už máš mokré vlásky, jedna kapka z čela po nose ti stéká, mokrá blůzička ti siluetu svléká, řekni, zkrásněla jsi z deště nebo z lásky? Ten déšť byl tak náhlý, že jsem sotva stačil pomyslet si pouze, že tě políbím, a že to bude dlouze, když jsme odhodlaně k sobě dlaně vztáhli. Vstříc touze. Mám tě ráda, tos mi prvně řekla, já byl jako v ráji a v tom začlo pršet, všechno bylo v háji, to si přece člověk jenom jednou střádá. Když má jí, když má chvíli, když se padající hvězda změní v ústa akdyž se ti řekne: probuď se a zůstaň. V tom si přijde déšť a ještě k tomu sílí. A vzrůstá. Sen se hroutí. Teď se začneš asi po deštníku shánět, nemáš zapotřebí průduškový zánět, proto utečeš mi pryč a to mě rmoutí. Být Máchou, aspoň básně psal bych o tom, jak mi smutkem srdce vzdouváš a v tom vidím tě jak střevíčky si zouváš, bosá v kalužích mi říkáš: prší krásně. Proč couváš? Prší krásně, lesy mají řasy z mlhavého dýmu, a my zítra asi budeme mít rýmu a ty místo vlasů promočené třásně. A-há, prší krásně, my se pod pláštěnkou nebudeme skrývat, v tomhle nejkrásnějším dešti chci tě líbat, každá kapka je jak jedno slůvko básně, náš déšť.