Když jsi smutná, tak i kapky deště bolí,
Rány se otevřou a naplní se solí,
Držím tě za ruku a nemám žádnou záruku,
že nezůstanu o žebrácké holi.
Když jsi smutná, tak mi něco ruce sváže,
Do mé hlavy mlčky vpochodují stráže,
Všechny mé nápady hned zahánějí do řady
A střílí puškou té nejtěžší ráže.
Když jsi smutná, tak i sochy v parku brečí,
Stromy procitnou a mluví lidskou řečí,
Tiše tě konejší, jak umí stromy vezdejší,
A náhle si víc svoje, nežli něčí,
