Havran

Jednoho dne o půlnoci, byly zrovna mrazy, U stolu jsem seděl, popíjel a přemítal. Do mejch dveří z borovice zvenčí něco vrazí, Netuším, kdo jiný právě ke mně zavítal. Osmělím se, otevírám, až zavržou panty, Za dveřma je postava a zírá na měsíc. Rozeznávám po chviličce rysy Vrány Franty, V ruce láhev tequily a šeptá: "Nikdy víc." A já říkám naléhavě: "Vráno, méně tequil. Ať si, co si nyní právě, pták či doktor Jekyll. Prošel jsi už za hranici, do krajiny stínů. S převozníkem na pramici pro dnešek ses minul." Bez řečí já pokynul mu, a on mlčky poslech, Posadil se ke stolu a sklopil zraky svý. Ptám se: "Co tě přivádí, ty černej zimy posle?" Zvedl k ústům tequilu a řekl: "Nikdy víc." Duší mou, tak úzkostlivou projel závan strachu, Za oknem jsem slyšel cosi, jistě byl to sýc. Řekni, jsi-li předvoj smrti, zasmušilej v prachu, Zeptám se jen jedinkrát - a potom nikdy víc. A já říkám naléhavě: "Vráno, méně tequil. Ať si, co si nyní právě, pták či doktor Jekyll. Prošel jsi už za hranici, do krajiny stínů. S převozníkem na pramici pro dnešek ses minul. I já jsem už nejednou v tom zapomnění bloumal. Silou velmi nejemnou se mnou démon cloumal. To čert nechtěl - inu náhle otevřel jsem oči. Od tý doby v hlavě táhle pekelně mi skučí." A já říkám naléhavě: "Vráno, méně tequil. Ať si, co si nyní právě, pták či doktor Jekyll. Prošel jsi už za hranici, do krajiny stínů. S převozníkem na pramici pro dnešek ses minul. I já jsem už nejednou v tom zapomnění bloumal. Silou velmi nejemnou se mnou démon cloumal. To čert nechtěl - inu náhle otevřel jsem oči. Od tý doby v hlavě táhle pekelně mi skučí."