Vytrácí se city (feat. Keity)

Jsem připoutaný v okovech, pojď pro mě,

Slyšíš? … Co to je?

Takový ten divný pocit na těle,

Neustále sám, i když máš kolem přátele.

Zas leje a světlo zhaslé je.

Klid navenek, uvnitř ale ne.

Šlapeme ty aleje a občas to jsou galeje,

Hledáme, čekáme, kdo nás zaleje.

… Jako bychom zapomněli kam jít.

… Tak moc se bojíme pastí.

… Až se chytáme do vlastních.

… Jsem prokletý básník.

Z mojich řádků teče pravda, z mojich řádků teče krev.

Z mojich řádků teče slaná voda, teče z nich jed.

Vem si mě a nech mě jít, pohádky překrásný,

Vem si mě a nech mě jít, no tak kdepak jsi?

Keity

Vytrácí se city

volám na ně z okna

buď mě neslyší

nebo já je nechci slyšet?

Jednoduchej princip

jak když nemáš ani floka

hledáš, nenacházíš

cítíš kameny v břiše.

Možná proto,

mi hučí v uších

nechci vidět, vědět

podstatný věci.

Dlouho to rostlo,

než druzí byly fakt druzí

musím trochu odletět

ať mají prostor změny.

Já vím, že to se mnou

taky není jednoduchý

ale je potřeba chápat

obě strany.

Obě cesty vedou

až tam, kde se probudí

pak se stane zázrak

obrousí se hrany.

Často zakopnem, vstanem

zas spadnem, řítíme se

volným pádem dolů

z oblak směrem na zemi.

Zase cítím ten plamen

co zhasínal, teď sílí, nese

v sobě sílu stromů

tisíce let zázemí.