Nevadí

Napůl jako hrou a napolovic vážně, čerstvou maturitou zmužnělý. Chtěl jsi dobýt svět a svět se tvářil vlažně na tvý bubnování nesmělý. Hlavu plnou věd a nadějí svý mámy, zkoušky přijímací, potom pád. Znalosti jsi měl, cos neměl, byli známí, takže litujeme, za rok snad. A tehdy poprvé jsi řekl: Nevadí, zase bude líp. Pomalu šel rok a zase stejná škola, čekáš předvolání každej den. Předvolání máš, a na něm: vlast tě volá, takže za dva roky, čert je vem. Dva roky vzal čert a za nějakej týden stojíš na radnici s holkou svou. Bylo to s ní fajn, tys věřil, že to vyjde, kde tvý nebetyčný plány jsou. A tehdy podruhé jsi řekl: nevadí, zase bude líp. Neměli jste byt a vlastně ani prachy, prej, že ve dvou se to táhne líp, jenže už jste tři a máma s dvěma bráchy, starej dvoupokoják - špatnej vtip. Tak jste žili rok v tý supertěsný kleci, vzteky vysušení jako troud, potom jeden den si žena vzala věci, další připomínky řešil soud. A tehdy potřetí jsi řekl: nevadí, zase bude líp. Už jsi dlouho sám a věci, co se stanou, se tě nedotýkaj, byl jsi bit. Všechno už jsi vzdal a postavil ses stranou, vzal sis dovolenou, chceš mít klid. Osamělý dům u rychlíkové trati, oči za záclonou zapranou. Vlaky jedou dál a málokdy se vrátí, život nemá brzdu záchrannou. Tak řekni sakra to svý nevadí, zase bude líp...