Tolik Besu, Tolik Vil

Když tělo sálá jako plech Observatoře v Klementinu, Když cítím jiskry ve vlasech... Hned vyhledávám azyl stínů. A modlím se, ať nezahynu V tom ohni, co mě prostoupil. Pod svými šaty z krepdešínu Mám tolik běsů, tolik víl. A vítr letí, samý spěch, Rozeznít svět jak tamburínu Anebo šátrat v pevných zdech S úmyslem přijít na štěrbinu... A já mu nikdy neprominu že našel mě a - opustil. Vždyť nejsem svatá, co jí hlínu... Mám tolik běsů, tolik víl. Snad víc než louže celých Čech, Víc, než ji zjara teče v Rýnu A nežli pojme v lesích mech... Mám sladké vody ve svém klínu. Kdo odváží se pod hladinu, Aby z té živé vody žil? Kde zdrželi se muži činu? Mám tolik běsů, tolik víl! Snad jednou z války proti mlýnu Vrátí se chlap, co o mně snil. Poznám ho. Řekne na rovinu: Máš tolik běsů, tolik víl.