Dest, Vuz a Plac

Mrak černých vran na město klade zvláštní stín. A s ním i strach, ten kdo dřív jen klel, se modlí. Kdosi se v přítmí skryl, měl nůž, Jeden muž, jenž zákon ctil, tiše k zemi pad A tu noc ho pryč vez vůz. Vůz máčel déšť a zněl jen zvon a v dálce kříž. Vůz táh jen kůň, vez náklad svůj ke kříži blíž. Déšť, vůz a pláč, slévá se v tmách, Slévá se dál, ve vzpomínkách. Vůz blátem jel, když míjel strom, jen kluk tam stál, Kůň táh ten vůz, déšť větve rval a kluk se bál. Déšť, vůz a pláč, slévá se v tmách, žal vítr svál, kluk stál tam dál. Za tou zdí dám v kámen vepsat, Hájil právo, zákon a čest, Jistě bůh se zmýlil, proč mi tátu bral, Jak mizel mrak u těch bran, mizel v dálce i ten vůz. Vůz blátem jel, když míjel strom, jen kluk tam stál, Kůň táh ten vůz, déšť větve rval a kluk se bál. Déšť, vůz a pláč, slévá se v tmách, žal vítr svál, kluk stál tam dál.