Sbohem, Lásko

Ať bylo mně i jí tak šestnáct let Zeleným údolím jsem si jí ved byla krásná to vím a já měl strach jak říct, když na řasách slzu má velkou jako hrách sbohem lásko, nech mně jít nech mně jít, bude klid žádnej pláč už nezpraví ty mý nohy toulavý já Tě vážne měl moc rád co Ti víc můžu dát nejsem žádnej ideál nech mně jít zas o dům dál a tak šel čas a já se toulám dál v kolika údolích jsem takhle stál hledal slůvka co jsou jak hojivej fáč Bůh ví co jsem to zač že přináším všem jenom pláč sbohem lásko, nech mně jít nech mně jít, bude klid žádnej pláč už nezpraví ty mý nohy toulavý já Tě vážne měl moc rád co Ti víc můžu dát nejsem žádnej ideál nech mně jít zas o dům dál Já nevim, kde se to v člověku bere, ten neklid co ho tahá z místa na místo co ho nenechá, aby byl sám se sebou spokojenej jako většina ostatních aby se usadil aby dělal jen to, co se má a říkal co se od něj čeká já prostě nemůžu zůstat na jednom míste, nemůžu opravdu fakt La la la la la la la žádnej pláč už nezpraví ty mý nohy toulavý