Když tělo sálá jako plech
Observatoře v Klementinu,
Když cítím jiskry ve vlasech...
Hned vyhledávám azyl stínů.
A modlím se, ať nezahynu
V tom ohni, co mě prostoupil.
Pod svými šaty z krepdešínu
Mám tolik běsů, tolik víl.
A vítr letí, samý spěch,
Rozeznít svět jak tamburínu
Anebo šátrat v pevných zdech
S úmyslem přijít na štěrbinu...
A já mu nikdy neprominu
že našel mě a - opustil.
Vždyť nejsem svatá, co jí hlínu...
Mám tolik běsů, tolik víl.
Snad víc než louže celých Čech,
Víc, než ji zjara teče v Rýnu
A nežli pojme v lesích mech...
Mám sladké vody ve svém klínu.
Kdo odváží se pod hladinu,
Aby z té živé vody žil?
Kde zdrželi se muži činu?
Mám tolik běsů, tolik víl!
Snad jednou z války proti mlýnu
Vrátí se chlap, co o mně snil.
Poznám ho. Řekne na rovinu:
Máš tolik běsů, tolik víl.
