Zdalipak oči básníka,
Jež slovy dotýká se hvězd,
Vnímají tytéž barvy
Nad střechami měst?
Zdalipak srdcem proutníka,
Tedy jestli nějaké má,
Zdalipak jím tatáž krev
Jako v mém obíhá?
Ptám se i tebe, Bože,
Jestli vlastně někde jseš.
A jestli jo, koukáš z lóže,
Anebo z prašných cest?
Zdalipak se ptákům v nebi
Taky zdají sny,
Když s anděly dolů hledí
A počítaj' naše dny.
A komu patří všechna láska
A komu příkoří,
Proč jednomu oheň praská
A druhému nehoří?
Otázky se časem množí,
Já pořád žiju, to je boží!
Dokud je na co se ptát,
Nemusím se smrti bát.
Ta přijde, až poleví nadšení
Z toho, že jsme tady na zemi.
Proč si města ukusují z polí
A mizí kouzla starých míst,
Proč je pán, kdo sám se zvolí
A tím spíš je si sebou jist,
Kolikrát je člověk na světě,
Než se naučí mít rád
A proč je podzim zrovna po létě,
Jinak nic nemá pevnej řád,
Proč máš oči v barvě topasu
A srdce z kamene,
Proč on tě smí držet u pasu
A mně pořád říkáš ne?
Dokud je na co se ptát,
Nemusím se smrti bát.
Ta přijde, až poleví nadšení
Z toho, že jsme k sobě stvořeni.
Dokud je na co se ptát,
Nemusím se smrti bát.
Ta přijde, až poleví nadšení
Z toho, že jsme tady na zemi.
